Bonbón

Vlak uháněl čtyřicetikilometrovou rychlostí po rozpálených kolejích. Kodrcal tak přes jejich spoje s rytmem, který mě nejen uspal, ale i probudil. Otevřel jsem oči, avšak svit Slunce mě okamžitě oslepil. Fotony, jejichž klidová hmotnost je nulová, vlítly až do středu mého mozku. Tři sta tisíc kilometrů za vteřinu. Bože, jak jsi všemocný!

Probral jsem se. Měl jsem sucho v puse. Sáhl jsem proto do kapsy, odkud jsem vyndal bonbón. Chápejte, kousek cukru s příchutí! Věc, která se spolu se špatnou dědičnou výbavou a nesprávnou stravou podepsala na mém chrupu.

„Bonbóny by měly být prohlášeny za ilegální!” můj názor.

„Závislost dětí s důsledkem psychické a fyzické devastace!” tak zní má definice.

Zbavil jsem to malé nic obalu. Tohle sólo balení byla skvělá věc. Člověk si nemusel koupit celý sáček s dvaceti kousky, které spořádal na posezení. Ne-li, určitě pak v kratším časovém úseku, než stejné množství, které si koupí postupně.

S těmito úvahami jsem přemístil bonbón z ruky do úst, kde jsem jej převaloval jazykem po horním patru, jež dostávalo od drsného pamlsku co proto. Sem tam, ze strany na stranu, od dásní vpravo k dásním vlevo a zase zpět. V dutině ústní se mi rozplynula příjemná chuť. Mé žlázy, příušní, podčelistní a podjazyková, pracovaly na plný výkon a já slintal jako vzteklý pes. Utěšoval jsem tak tělo, zbavoval jsem je pocitu žízně.

Není to zas tak dávno, co byl zakázán prodej kusových bonbónů. Děti si dnes skutečně nemohou koupit jeden bonbón, na který si seženou peníze vždycky. Znám však mnoho dětí, které od tohoto okamžiku, od tohoto „pokrokového” počinu, začaly konzumovat bonbóny po celých sáčcích. Ne zdraví, ozdravění či prevence, nýbrž ještě větší závislost a zotročení dětí. Zvýšit cenu „drogy”, to znamená, zvýšit zisky jejímu výrobci a distributorovi.

Bonbón se rozpustil, roztál, zmizel, stekl do mého žaludku, kde si s ním pohrají jiné šťávy. Tím jsem přestal na cukroví myslet.

(3. listopadu 1996)