Bludiště

J. nervózně přešlapoval na místě. Už mnohokrát měl před sebou, na stole, otevřené křížovky a tužkou hledal východ z bludiště, spleti zamotaných chodeb. Teď se před ním objevilo něco, nad čím zůstal zaražený a zmatený.

Putoval dlouho po pustých horských úbočích a hledal - když narazil na vysokou zeď táhnoucí se k vrcholu kopce a možná za něj. Přecházel několik kroků sem a tam. Vybíral jednu ze dvou nabídnutých stran. Při podrobnějším průzkumu zjistil, že jsou stejné, pouze holá skála. Marně hledal kamení, aby postavil val, který by mu pomohl dostat se nahoru.

Má si proto hodit mincí a vybrat podle náhody? Snažil se zaposlouchat do sebe, zda mu někdo zevnitř neporadí. Nic, ticho. Je snad hluchý.

Zvolil si levou polovinu světa. Putování se podobalo dřívějšímu, až na tu zeď. V následujících dnech se snažil sehnat něco, co by ho vyzdvihlo nahoru. Šest či sedm metrů, nepřekonatelná překážka.

Snad v úterý zaklepal hodinkami na zeď. Znělo to zvláštně, dutě. Vší silou pak bušil do zdi. Okopané nohy, krvavé ruce, nic víc. Jindy celé hodiny poslouchal, zda se z druhé strany neozve cosi: zpráva - hlas, volání, výkřik. Jak moc by potřeboval zjistit, co se nachází na druhé straně.

Nemůže tam být přece stejné nic, jako všude kolem něj.

„Kdyby někdo volal o pomoc!” posteskl si. J. po tom toužil. Zároveň věděl, že by stejně nepomohl.

(9. května 1994)