Díky, Ne!

Nedávno přede mnou nestál ani Bůh, ani Ďábel. Nemohu, nedokážu ho popsat. Jeho charakteristika by čítala stovky slov s předponou ne. Jméno mu však přidělím. Je to již zmíněné Ne.

Ne se prostě objevil, stál přede mnou, já na něj koukal, zarytě jsem mlčel a po zádech mi stékal pot.

„Copak to nevíš?” oslovil mě Ne citlivě. „Čas nelze vrátit! Musíš žít směrem vpřed! Minulost nelze vrátit ani změnit! Ani v sobě, ani v druhých!” Potom se Ne usmál. „Rozhodl jsem se, že ti pomůžu, a proto za tebou přicházím. Dám ti nabídku, možnost.”

„Jakou?” promluvil jsem těžce, protože se mi jazyk lepil na patro. Moji obavu, kterou jsem přitom cítil, Ne vyslovil.

„Neboj se! Nebudeš podepisovat smlouvu jako Goethův Faust Mefistofelovi.”

„Takhle už Peklo nepracuje?” ozval jsem se pohotově, jakmile se Ne zarazil.

Ne přemýšlel jenom chvilku. „Co bych ti na to měl říct?!” zeptal se spíš sebe než mě. „Prokážu ti službu. Buď ti pomůže nebo zatratíš život sám. Nač smlouvu? Smlouvy jsou porušovány!”

„Co mi nabízíte?”

Ne zvedl prst. „Nejsme na trhu! Neřeknu ti dopředu, co tě čeká. Je to jako se smrtí. Její tajemství pozná ten, kdo jí podá ruku. Kdo jí však podá ruku, ten její tajemství už nevyzradí!”

„Mám tedy kupovat zajíce v pytli?” pousmál jsem se chabě.

„Máš co ztratit ...”

Podezřívavě jsem hleděl na Ne. Hledal jsem v jeho hlase nějakou intonaci. Šlo o varování nebo pouhé konstatování?

„Tak co, bereš?”

Váhal jsem. „Kolik času mi dáte na rozmyšlení?”

Ne si vzal bonbón ze sáčku na stole. „Deset vteřin!”

„Tak dík,” povzdechl jsem si. „Beru,” řekl jsem a podal mu ruku.

„Podívej se!” vybídl mě Ne a ukázal nad sebe.

Zaklonil jsem hlavu a spatřil jsem malou postavu sedící na okraji zdi vysoké několik desítek metrů. „Sakra, co to provádí?” vykřikl jsem, když jsem si všiml nohou trčících přes okraj zdi.

Pak jsem viděl, jak se odrazil a padal. Spíš se řítil do hloubky. K nám! Pohyb vzduchem, let bez křídel, pád, co nic nezastavilo. Až betonová plocha před námi, kde se tělo proměnilo v neforemnou kaši a krev s mozkem se rozstříkla po dalekém okolí. Fantastický výjev mě dokonale ohromil.

Probral mě Ne dloubnutím do žeber. „Co to znamená?!” vyrazil jsem ze sebe a hleděl jsem střídavě z Ne na hromadu masa a kostí před sebou.

„Čumilové!” odplivl si Ne ústy modrofialovými, snad zimou, když se podíval stejně jako já nahoru, odkud mladík skočil a kde se desítky hlaviček nakláněly přes zábradlí zvědavy, co se na této straně děje. „Co si myslí, že uvidí?” řekl Ne. „Smrt? Ale to je přeci blbost!” ušklíbl se Ne.

„Ne!” vykřikl jsem ostře. „Co se děje?!” vyjel jsem na svého průvodce, když jsem si uvědomil, kde stojíme. „Proč jsem tady? Co tady sakra dělám?”

„Moc se ptáš!” odsekl Ne poprvé. „Proč jsi tady,” řekl si Ne. „Na to se zeptej jeho!” ohradil se a ukázal na hromadu před námi.

„Ne, prosím vás!” já na to již zoufale. „Je mrtvej, mrtvej, rozumíte?” křičel jsem v hrůzné představě.

„Ano, já to chápu,” kýval hlavou Ne. „Ale ty se zdá nic nechápeš ...”

„Prosím? Je mrtvej! Už toho moc neřekne! Už se ani nehne! Už neřekne ani á,” vysvětloval jsem nelogičnost jeho rady.

„No vidíš,” povzdechl si Ne. „A ty ses zlobil, když jsem ti nechtěl říct, co tě při mé nabídce čeká,” řekl Ne smířlivě. „Co tady děláme, když skočíme jako on?” zauvažoval Ne. „Skončíme,” opravil se Ne. „Je mrtvý. Ty nevíš, proč skočil?”

„Já?” rozhodil jsem ruce v bezradném gestu. „Jak to můžu vědět? Já ho ...” řekl jsem, než jsem zůstal nově civět na hromadu masa a kostí.

Sál připomínal divadlo, v přední části jeviště, v zadní nevyvýšené hlediště. V oknech visely husté záclony, stěny zakrývaly těžké, černé závěsy. Od mramorové podlahy stoupal příjemný chlad. Venku bylo k pětatřiceti stupňům ve stínu! V hledišti byla téměř všechna polstrovaná sedadla obsazena diváky v solidním oblečení s podivnou křečí v obličeji. Na jevišti obklopeném umělými květinami, věnci, stuhami a svíčkami předvádělo své umění několik herců. Jeden starší, na první pohled profesionál, mluvil do mikronu, zbývající šestice stála ve dvou řadách po třech podél černé bedny.

Hráli tragédii a já přemýšlel, zda tiše přihlížet nebo se ptát. Z mého dilematu mě Ne vysvobodil.

„Jak se ti to líbí?”

Pokrčil jsem rameny.

Ne poznamenal do smuteční hudby: „Řekl bych, že je to velká šou.”

„Jak to myslíte?” zareagoval jsem po chvilce.

„Co se stane, až tahle hra, tohle představení skončí?” řekl Ne zamyšleně. „Oni sundají saka a kravaty, ony černé blůzy. Společně si však nejdříve zapláčí. A co ten mluvčí, kterému téměř kanou slzy z očí? Zaleze za oponu a pustí se do párku s hořčicí, co mu přichystala manželka k obědu. Ještě dřív, než zajede rakev s mrtvým!”

„Stále nechápu,” kroutil jsem hlavou a hleděl jsem z Ne na tu hru.

„On je mrtvý! My jsme živí! Tak se konečně, R.e, zamysli!”